Není fazol jako fazol
Fazol (Phaseolus) je rostliny z čeledi bobovitých, která pochází z tropické Ameriky. Semena fazolů patří mezi nejvýznamnější luštěniny. Rostliny mají trojčetné řapíkaté listy, motýlovité žluté, bílé, červené nebo purpurové květy a mohou být vzpřímené i popínavé. Lusky jsou podlouhlé, zploštělé. Do rodu fazolí řadíme asi 50 druhů, které původem pocházejí z tropických částí Ameriky. Pěstovat můžeme odrůdy tyčkové (popínavé) i keříčkové, lusky mohou být kulaté i ploché, různě barevné (zelené, žluté i fialové), zrna černá, bílá, fialová, červená či dokonce strakatá. V našich končinách se nejvíce pěstuje fazol obecný (Phaseolus vulgaris), který je velmi starou kulturní plodinou, dalším druhem je fazol šarlatový (Phaseolus coccineus), který je známou okrasnou popínavou rostlinou. Ve světě jsou pak významné také fazol měsíční (P. lunatus) a fazol ostrolistý (P. acutifolius).
Fazole mají vysoký obsah kvalitních bílkovin a vlákniny – nerozpustná usnadňuje zažívání, ta rozpustná snižuje hladinu cukru a cholesterolu v krvi, obsahují vitaminy A, B, C a E, vápník, draslík, fosfor, hořčík, jód, sodík a železo, a proto jsou nezastupitelné ve stravě diabetiků. Jsou významným zdrojem kyseliny listové, která je potřebná pro zdravý růst buněk, podporuje krvetvorbu – vývoj červených krvinek a je důležitá pro zdravý vývoj plodu v těhotenství. Jsou vhodnou potravinou při léčbě vysokého krevního tlaku, protože obsahují minimální množství sodíku a velké množství draslíku. Prospívají ledvinám (ostatně jsou jim i tvarově podobné), obsahují totiž aglutiny, které mají močopudné účinky a dokážou dokonce rozpouštět močové kamínky. Výraznější chuť mají barevné fazole, jsou dobrým zdrojem niacinu a kyseliny pantotenové, což jsou látky pro zdravou a krásnou pokožku. Pozor! - syrová fazolová zrna jsou mírně toxická a mohou způsobit zažívací problémy. Proto je nezbytné před konzumací 15 minutové povaření!
Chuť fazolí je neutrální, proto se dají kombinovat téměř s čímkoli a jsou vděčnou surovinou, která se dá v kuchyni využít na mnoho způsobů - často se používají ve středomořské, asijské nebo mexické kuchyni. Nadýmacím obtížím, které mohou fazole způsobit, se dá docela dobře vyhnout. Základem je namočení fazolí ideálně přes noc a následně uvaření doměkka. K fazolím při vaření můžeme přidat bylinky (majoránka, tymián, saturejka, bazalka), které mají tendenci pohltit látky způsobující nadýmání.
Fazole jsou na pěstování nenáročné. Mají-li rostliny na sobě hnědé skvrny (lusky, semena i listy) jsou napadeny antraknózou fazolu. Na nadzemních částech fazolu se vytvářejí nepravidelné hnědé skvrny, choroba je nejlépe patrná na semenech a na luscích, kde jsou skvrny mírně propadlé s vyvýšenými okraji. Antraktonóza se šíří především za vlhkého počasí s teplotami mezi 15 a 20 °C. Prevencí je vzdušné slunečné stanoviště, důsledné střídání plodin, nepříliš husté výsevy, odstraňování plevelu a pěstování fazolu ze zdravého osiva.
Rychlejší nástup do plodnosti mají keříčkové fazole, v kratším časovém období poskytují také vyšší koncentrovanou úrodu. Nejsou tolik náchylné na choroby a škůdce. Na zahradě však zaberou více místa. Pokud je chceme mít po celé léto čerstvé, musíme fazolky opakovaně vysévat asi ve dvou až třítýdenních intervalech. Ideální pro menší zahrádky jsou tyčkové fazole (pnoucí), protože rostou do výšky - pnou se po opoře vzhůru. Do plodnosti vstupují sice později, ale mladé lusky můžeme pravidelně sklízet až do podzimu. Fazolky, které konzumujeme celé i s lusky, dělíme na fazole chřestové, které jsou dužnaté a mají chlopně bez blan a vláken. Fazole polozeleninové jsou také velmi chutné, je však třeba je sklidit opravdu mladé, když ještě nemají uvnitř chlopní pergamenovou vrstvu ani vlákna, protože zráním se stávají vláknitými.
